Léto a prázniny přejí cyklistice. Víc než jindy. Na cesty vyjíždějí i celé rodiny s dětmi. V provozu jsou cyklisté přitom jednou z nejohroženějších skupin účastníků.
Z nejrůznějších vědeckých studií vyplývá, že pravidelná jízda na kole zlepšuje celkovou kondici a obranyschopnost organismu. Snižuje riziko obezity, kardiovaskulárních onemocnění, cukrovky. I jen půlhodinka jízdy na kole denně prý výrazně zatočí s nespavostí. Cyklisté prý také obvykle vypadají mladší, než jsou. Jízda na kole jim zlepšuje paměť a vyvolává pocity štěstí. Nebývají současně tolik závislí na kouření tabáku, nebo požívání alkoholu. Zase si ale snadno vypěstují závislost na kolo jako takové.
To je všechno hezké, ale cyklisté jsou především účastníci dopravního provozu. A proto pro ně platí stejná práva i povinnosti jako pro řidiče motorových vozidel. Přesně podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. I když nedostávají řidičský průkaz. Přesto by třeba ale mohli vědět, že pokud je na silnici vyznačen jízdní pruh pro cyklisty, cyklistická stezka, nebo jsou-li v jízdním pruhu na světelné křižovatce vyznačeny pro cyklisty takzvané předsunuté stopčáry, mají povinnost se do nich zařadit.
A řidiči motorových vozidel jim to musí umožnit. Na pozemní komunikacích pak jezdci na kolech mají využívat pravý okraj vozovky. A když neohrohrožují chodce, mohou jet i po pravé krajnici. Vždy však pouze jeden za druhým, a nikoli vedle sebe, jak bývá jejich “dobrým” zvykem. Samozřejmě nesmí být, stejně jako motoristé, pod vlivem alkoholu, ani jezdit třeba se psem na vodítku, tahat za sebou vozík a podobně. Také musí mít svůj bicykl v dobrém technickém stavu. I kdyby jezdili jen do vesnického konzumu pro rohlíky. Ale vědí to opravdu všichni?
Řidiče motorých vozidel a cyklisty spojuje jen jedno – pohybují se společně po pozemních komunikacích. A tak zákonitě mezi nimi vzniká napětí. Třeba proto, že cyklisté mohou předjíždět kolonu stojících, případně pomalu jedoucích aut. A to v postatě z pravé i z levé strany. Což řada řidičů špatně snáší, a jen nerada jim prostor pro předjetí dává. V přesvědčení, že mohou porušovat pravidlo o dostatečném bočním odstupu, tedy vzdálenosti alespoň jeden a půl metru. Vadí jim také proplétání se cyklistů mezi auty, jejich rychlé a nepředvídatelé kličkování, nebo stavy, kdy se takzvaně na kolech “motají” po vozovce. Což může být nebezpečné pro všechny. Anebo si vynucují přednost na přechodech pro chodce, kterou, když na kole sedí, prostě nemají.
Nedodržování dostatečné vzdálenosti při předjíždění, tedy také jednoho a půl metru, ovšem stejně často nadzdvihává i cyklisty. Protože ne vždy mohou jet těsně u krajnice, a navíc se co chvíli musí na poslední chvíli vyhýbat dírám na silnici, kanálovým poklopům, dalším výmolům, a podobně.
Vadí jim předjíždění, když jsou na užší silnici v protisměru jiná auta - a od sražení cyklistů třeba zrcátkem nebývá zrovna daleko. I předjížděcí manévry, kdy se řidiči motorových vozidel zařazují těsně před ně a kříží jim tak cestu. A troubení! Vadí jim, podle jejich názoru, zbytečné používání klaksonu v jejich těsné blízkosti… A další, a další věci.
A tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Protože každý řidič má své zkušenosti s cyklisty, a naopak. Ostatně, kdo by kdy tušil, že se jednou budeme setkávat u dopravních nehod s anglickým slůvkem dooring, tedy s výrazem pro sražení cyklisty dveřmi zaparkovaného auta? Přitom by vůbec nemuselo vzniknout, kdyby cyklisté projížděli kolem aut v dostatečné vzdálenosti. A kdyby se řidiči, na druhou stranu, zase pokaždé při vystupování z vozu aspoň letmo podívali do zpětného zrcátka, jestli něco nejede. Takže na našich silnicích pořád máme dostatek místa pro předvídavost, vzájemnou toleraci a respektování jeden druhého.
